THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento materiál působí tak trochu jako domácí zjevení. Konečně kapela, jež se označuje za post-hardcore, a místo crossoveru i něco velmi příbuzného post-hardcoreu také skutečně hraje. Bravo. Ovlivnění kapelami typu MARS VOLTA nebo mladší generací téhož, zastoupenou o poznání méně techničtějími uřvánky z ASKING ALEXANDRIA nebo zpěvnějšími a rockovějšími californskými patkaři z A SKYLIT DRIVE, se jí nedá upřít, ale kluci jsou ještě mladí a své vzory potřebují. Navíc inspirace tu nepřešlapuje zákonnou hranici krádeže a ovlivnění není nikterak do uší bijící. Barevná hudba je stavěna hlavně na klávesových motivech, méně kreativnějších vyvýškovaných kytarách a Egorově expresivním vokálu, který přechází od velmi vysoko posazených, melodických a lehce efektem nakreslených poloh až do screamo/hardcoreových pozic i metalovějších hloubek, kde jeho hlas ještě potřebuje nabrat potřebnou jistotu. Časté využití kláves/samplů/syntezátorů je v tomto případě dvousečnou zbraní. Perfektně hudbu obarvují a dodávají jí mnoho osobitosti, na druhou stranu jsou spolu s pěveckými linkami jediným nositelem cukrkandlových patetických melodií, které mi plní uši nasládlým, tlejícím odérem. Osvěžení přichází s dalšími žánrovými odbočkami, kdy si MARINA občas doběhne půjčit nějaký ten breakdown z metalcoreového světa. Zvuková stránka není dokonalá, ale zdaleka nedělá skupině ostudu. Celkový sound postrádá basy a trochu se v něm ztrácí bicí (jež jsou hlavně v kopácích chvílemi rozmlžené a nejasné), což je důvod toho, proč nahrávka nemá takový „attack“, jaký by mohla mít. Pokud si principál Egor ohlídá těch několik nedostatků formálního charakteru, má naše scéna co dělat s pestrou dravou štikou, která rozhodně nesplyne s šedí domácího kapřína. Osobně jsem rád, že i moderní post-hardcore má na tuzemské půdě svého kvalitního vlajkonoše.
6 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.